Legendy z pouště II.
Hvězdné nebe nad hlavou, praskání ohně, a kam oko dohlédne, tam jen samá poušť. Ale za jednou z těch písečných dun, vlnících se po obzoru jako těla netvorů z dávných časů, stojí shluk pestrobarevných lidských přístřešků a stádo vytrvalých pouštních koní.
Klisna s krvavým znamením
„Posaď se, ještě nechoď spát," chraptí starý, větrem ošlehaný a sluncem osmahlý beduín, jehož tvář je jako kůra stromu - stejně vrásčitá, stejně tmavá. „Noc je časem příběhů. Příběhů z pouště..."
***
„Každý by chtěl takového koně," povzdechl si Faríz a poplácal bílou klisnu s krvavým flekem na rameni. Ať dělali, co dělali, krvavá připomínka na jejím rameni zůstávala. „Patřila jednomu z našich nejlepších bojovníků. Vždy s ní jezdil do bitev a klidně jí mohl svěřit svůj život - tak moc jí věřil, tak velkou lásku k ní choval. A ona k němu taky. Řekl bych, že kdyby se proměnila v ženskou, jistě by si ji vzal," zasmál se chraplavě.
„Říkal mi, že mu dokonce četla myšlenky. Nemusel se v sedle ani pohnout a ona vždycky poznala, co je třeba udělat. Nebýt jí, nevyhrál by tolik bitev - a to i když byl dobrým bojovníkem. Protože když má třebas nejlepší válečník na světě osla v rouše koním, tak jako tak prohraje."
Zdálo se, že se ten bílý poklad samolibě pousmál, když Faríz pokračoval: „Všichni mu ji záviděli. Jak by ne. Možná se na něj smůla přilepila právě kvůli jejich odporné závisti. Jednoho dne totiž opět propukla bitva - a on byl vážně zraněn. V bezvědomí padl na její ušlechtilý krk, nohy mu naštěstí zůstaly ve třmenech. Ale tahle kráska nezpanikařila, nejančila kvůli bezvládnému tělu na hřbetě. Kdepak. Opět, jako mnohokrát předtím, věděla, co má dělat..."
***
Kopyta bělohřívé ukusovala z rozpáleného písku míli za mílí. Válečný ryk za jejímu zády dávno utichl, vytratil se za dunami. Zůstali tu jen oni dva - válečná klisna a její pán. Pán, kterému bylo třeba pomoci.
Napjala svaly, vydolovala ze sebe poslední zbytky sil. Věděla, že běží správným směrem, protože odtam cítila domov. A nic, voda ani jídlo, nebylo důležitější než její milovaný pán.
***
Johara spustila okov do studny jako mnohokrát předtím. Nebyl to ničím zvláštní den - neustále chodit pro vodu, vařit... a doufat, že se její manžel vrátí živ a zdráv, jak tomu vždy bývalo. Zpěv, kterým si zpříjemňovala práci, přehlušil vrzání a skřípání rumpálu. Vzala plné vědro...
Drahocenná voda vyšplíchla, rozlila se po kamenité zemi. Johara by ještě před chvílí přísahala, že dřevěná nádoba byla plná krve. Ale neměla čas nad tím přemýšlet. Dusání kopyt a povyk kdesi mezi bílými domky ji donutily k ostražitosti. Mužů tady ve vesnici mnoho nezůstalo.
A hned ho bylo o jednoho méně, jak zanedlouho zjistila.
Bílá klisna sotva stála na roztřesených nohou, zpocená a vyčerpaná. Bezvládné tělo Johařina manžela bylo cítit rozkladem, jak se do něj několik dní opíralo nelítostné pouštní slunce. Ale oddaná manželka jej za pomoci svých synů i tak stáhla ze sedla nebohé klisny. Když tak učinili, všimli si, že to rameno, na němž mrtvola ležela, je zbroceno krví.
„Odveďte ji do stáje a pořádně se o ni postarejte," rozkázala Johara, plná žalu, ale i radosti, že jejího manžela mohou aspoň pohřbít a že se jim vrátil tak drahocenný kůň - vždyť to zvíře bylo březí, a přesto s ním jelo do bitvy a dokázalo ho donést zpět!
***
„Zanedlouho se jí narodilo ono očekávané hříbě. Požehnané od samotného Alláha! Proč? Podívej," Faríz zase poukázal na zahnědlý flek na bílé srsti a lišácky se usmál. „To není ta klisna, ale jeden z jejích potomků. Tohle znamení je Alláhovou připomínkou toho, jak statečný a k nezaplacení ten kůň je. Dal ho našemu kmeni za naši víru a loajalitu. Tak si toho važ, mladíku! Važ si těch, kteří tě přijali pod svá křídla. I toho, že máš kde hlavu složit. A když už jsme u toho - dobrou noc. Nebe bude každou chvílí blednout."